Fáze první: zjištění

26.09.2018

Ten den začal vcelku klasicky. Jeli jsme spolu do práce, před Děčínem byla kolona (nevím, jestli je to zvykem v celé republice, ale když se někde před/v/blízko Děčína něco opravuje, vždy je to na dlooouhé loktíky). Někde v průběhu kolony se mi něco nepříjemného usadilo na hrudi. Byl to strach. Do té doby jsem si vůbec nepřiznala, že by to nemusela být banalita. Ale v tu chvíli mě to přepadlo a nemohla jsem se toho zbavit.

Asi o tři hodiny později přišel od doktorky. Šla jsem za ním, abychom měli soukromí, a on se rozbrečel. V tu chvíli jsem věděla, že je hodně zle. Chvíli trvalo, než mi byl schopný říct, co mu doktorka sdělila. "Je to něco s krví, ale není to leukémie. Musí se to léčit dlouhodobě. Budu jezdit na chemoterapie. Budu na nemocenské." V hlavě mi běhalo spoustu otazníků. Proč on? Nejhodnější člověk, co znám? Proč takhle mladej? Je to rakovina? Co budeme dělat? Co budeme dělat? Co budeme dělat? Ale zdravý rozum zapůsobil a já věděla, že ho musím obejmout a uklidňovat. A kupodivu se mi to dařilo. Nevím, jestli jsem v ten okamžik vlastně věřila tomu, co říkám, ale uklidňovalo ho to. "Všechno zvládneme, neboj." 

Hm, tak to jsem zvládla jako pravá milující manželka, říkala jsem si v duchu. Ale sama jsem byla vlastně mrtvá strachy. S čím se vlastně potýkáme? Ihned jsem mu vzala lékařskou zprávu a přečetla ta slova. Hodgkinův lymfom. Náš strašák, naše Nemesis, průšvih olbřímího kalibru. "Hlavně si to nehledej na netu, musíme počkat, co mi k tomu řekne doktorka v Praze." Tak přesně těmito slovy se mě snažil krotit. Jako kdybyste dítěti řekli, že tohle prostě nesmí udělat. Potřebovala jsem vědět, jak se proti tomuhle protivníkovi vybavit. A jsem ráda, že jsem to udělala. Jsem přesvědčená o tom, že si to sám hodně dlouho nechtěl přiznat. Ano, léčí se to na hematologii, ale je to rakovina. To, co jsem si přečetla, mě děsilo. Chemoterapie, možnost neplodnosti, ozařování,... zlej sen, ze kterého se nedá probudit.