Fáze druhá: přiznání rodině

01.10.2018

Jméno nepřítele jsem si už vryla pod kůži. Teď následovala další těžká chvíle - sdělit problém rodině a přátelům. První se ozvala babička s dědou. "Tak co, jak dopadly ty výsledky?" A očekávali dobrou zprávu. Až to bolelo u srdce. S problémem se vypořádali oba po svém. Děda začal obvolávat své známé, mezi kterými byli i lidé z "nemocniční branže", babička začala rozjíždět pozitivní vlnu, jak vše bude dobré, že to ví. I Peťovi rodiče se k tomu postavili každý po svém. Maminka byla pragmatická, věcná. Ptala se na otázky ohledně léčby, upozorňovala nás, že bychom měli řešit uschování spermií a podobně. Tatínek, naše nejmilejší dospělé dítě, nechtěl o ničem slyšet a radši přetáčel řeč na fotbal.  V tomhle tématu se cítil pevný v kramflecích. Ale o vážných věcech jsme mu říct museli. Zaonačili jsme to tedy tak, že to vyznělo, jako kdybychom to vysvětlovali malému dítěti. A myslím, že nakonec v klidu usnul. 

Moji rodiče se to snažili brát statečně. Maminka nás povzbuzovala, dala si s námi panáka (moje maminka nepije...nikdy!). Tatínek to kromě jedné slabší chvilce na pivních slavnostech, kdy byl na slzičky, bral také statečně. Kamarádi nás povzbuzovali. Stále jsem slyšela tu stejnou mantru: "MUSÍŠ mu být oporou!" Je na to někde manuál nebo přehledný kurz v power pointu se závěrečným kontrolním testíkem? Zašlete mi ho, prosím!

Čekala ho úvodní návštěva v Praze. Jel se podívat na místo, které bude v příštích měsících často jeho záchytnou stanicí. Úvodní vyšetření. Tolik mě mrzelo, že nemůžu jít s ním, nicméně si musím obléknout kalhoty a alespoň pro několik dalších týdnů (měsíců, let?) být živitelem rodiny já. Vyslala jsem s ním babičku, protože jsem četla na internetu (já vím, že jsem neměla, tak mi to nevyčítejte!), že ho pravděpodobně čeká i odběr kostní dřeně, což není zrovna nejpříjemnější věc. Nechtěla jsem ho pouštět vlakem samotného!

Nic takového se ale nedělo. Čekal ho odběr krve a vyšetření plic, které dopadlo na jedničku. Trošku jsem si myslela, že vše zmáknou v jeden den, ale nakonec vyfasoval několik žádanek o vyšetření, které si musel dál vyběhat po své ose. Z Prahy se tedy vracel s tím, že má zdravé plíce, a s ujištěním, že pokud nemá nemoc rozprostřenou po celém těle, do půl roku by mohl být zdravý. A také s tím, že léčba se provádí ve velké míře ambulantně (hurá!), takže bych ho měla mít stále doma. Tedy ne doma. U babičky. Došli jsme totiž k rozhodnutí, že se na dobu léčby nastěhujeme k babičce a dědovi, protože já jako neřidič (přesto vlastník řidičského průkazu už deset let) bych se jen těžko dostávala z Nového Boru do Děčína do práce a on by musel být doma stále sám, což jsem pro něj nechtěla z více hledisek. Jednak by se o sebe musel starat, když by mu bylo hodně špatně, jednak z důvodů zdravé mysli. Psychiku nikdy nepodceňovat... A babička ho bude mít stále u sebe, z čehož má velkou radost. A my dvě jsme také velké parťačky, obzvlášť, když se vytáhne šampaňské :). Snad to společnými silami zmákneme...