Listopad ve znamení "trojek" aneb bubák jménem Chemoterapie

Listopad se u nás nesl ve znamení čísla TŘI. Slavili jsme tři roky od seznámení, tři roky od chvíle, kdy jsme začali fungovat jako pár, manžel slavil třicáté narozeniny a čekala ho třetí chemoterapie...

Naše výročí jsme se rozhodli užít si tak, jak se má. Výročí seznámení pravidelně slavíme nocí v hotelu, kde jsme se seznámili. Změnou bylo jen to, že jsme si nemohli ničím připít (zákaz alkoholu). Ve vířivce jsme pak vzpomínali na to, jak jsme rok předtím řešili naši svatbu (ten večer jsme se zasnoubili) a těšili se na vše, co nás čeká.

Výročí dne, kdy jsme se shodli, že chceme být pár, probíhalo trochu jinak, než jsme zvyklí. Pravidelně každý rok někam jedeme (Karlštejn, Moravský kras,...), ale tento rok jsme raději zůstali doma. I tak to ale mělo svoji energii, víkend byl zalitý láskou, došli jsme si na lepší večeři a hlavně byli spolu.

23. listopadu měl můj manžel 30. narozeniny. Kulatiny. Tyhle narozeniny byly asi nejzvláštnější. Jsme zvyklí narozeniny slavit v okruhu přátel. Řádná oslava, alkohol, veselí. To ale prostě nešlo. Místo toho jsme slavili jen v kruhu rodinném a smáli se nad svatebním videem, které ve volném čase tvořil. Cítila jsem takové větší semknutí rodiny, ale na druhou stranu mi bylo moc líto, že nemůže své třicetiny oslavit "svobodně", jak jen chce.

Zato třetí chemoterapie proběhla zatím nejhůř ze všech. Nikdy jsem ho neviděla tak bledého. Všechna "sezení" zatím zvládal naprosto skvěle. Nicméně i z tohoto se vyspal a druhý den už bylo zase vše v normě.

Zamýšleli jsme se společně nad rakovinou jako takovou. Když se řekne "rakovina", tak se většina lidí zarazí. V představách se vynoří bledí, vyhublí lidé na kapačkách, žádné vlasy, vpadlé oči... Pod heslem "chemoterapie" si zase mnoho lidí vlastně ani neumí představit, co to obnáší, jaký je průběh, ale všichni vědí, že je to něco strašného. I my jsme se báli. Představovali jsme si neustálé nevolnosti, konstantní zvracení, únavu a spánek. A nakonec jsme byli a jsme překvapení.

Ano, i ty děsivé varianty mohou nastat. A věřím, že to je i časté. Nicméně není to vždy. Můj manžel je po celou dobu (chemoterapie začaly 17. října) v pořádku, je mu dobře (fyzicky), nezvrací, není bledý, nevypadaly mu vlasy (i když ani před léčbou neoplýval bujnou kšticí), nikdo by na něm nepoznal, čím si prochází. Těsně po aplikaci chemoterapie cítí divné pocity v břiše, je trošku "zpomalený" a hodně unavený. Když se ale vyspí (převážně v autě cestou z Prahy do Děčína), tak je zase v pořádku. 

Chtěla bych tím jen říct, že ne vždy musí člověk při léčbě zažívat taková muka, jaká si představujeme. Někdy se prostě i při tom cítí "normálně". Ale o to větší je prostor pro neustále se honící myšlenky, a to je kolikrát mnohem nebezpečnější a nepříjemnější než obyčejné zvracení.