Konečně jsme (a budeme) ozářeni

Celý měsíc jsme téměř zoufale čekali na telefonát z Protonového centra. Celý měsíc nás oba sžírala nejistota, čekání se zdálo nekonečné, vyhlídky rozostřené... 

6. března jsme se konečně dočkali. Něco shůry nás ozářilo a telefon konečně zazvonil. A hned dva dny poté už jel do Prahy na kontrolní CT, aby se zjistilo, že se na jeho stavu nic nezměnilo. Z výsledků jsme mou moudří nebyli - něco je jinak, možná bude trvat déle, než to upravíme, zavoláme. Po pár chvilkách se ale telefon rozehrál a mému milému bylo sděleno, že může v pondělí přijít. 

11. března "to" tedy vypuklo. První cesta do Protonového centra s vidinou radioterapie. Masku, kterou mu nasadili, už důvěrně znal, stejně jako sci-fi brýle. Na hruď mu dokonce nakreslili tlustou lihovkou čáru, aby mohli masku vždy usazovat stejně, plus dostal instrukce, aby ji průběžně obtahoval. 

První návštěva byla nutně zmatená. Večer předtím celou republiku navštívil velice silný vítr. Senzitivní jedinci by v tom určitě hledali jistou symboliku, já, jakožto realista lehce šmrnclý negativistou jsem v tom hledala možnou nefunkčnost elektrizovaných zařízení. To se naštěstí nepotvrdilo. I tak tam ale strávil dlouhou dobu, než sestra konečně zavolala jeho jméno. Údajně trvalo, než si na něj přístroj správně nastavili.

Samotný "akt léčení" trval kolem 30 minut. Nácvik dechu si zkoušel již několikrát předtím, nebyla to pro něj žádná novinka, ale i tak s tím měl trošku problémy. Domů přijel dobře naladěný, veselý, byla jsem nadšená. K večeru na něj už ale dopadla únava z dlouhého dne. Nicméně 1/15 byla úspěšně za ním. 

Další dny probíhala léčba obdobně, jen si občas postěžoval na bolest na krku. Tam, kde byla ta největší "zrůdnost". Léčbu snáší velice dobře, nicméně jsem to předem věděla, že to tak bude. Je to prostě hrdina.