Jak být superhrdinkou aneb první "chemoška"

Středa. Den, který od chvíle, kdy jsem nastoupila do zaměstnání upřímně nesnáším. Je do pěti, teprve půlka týdne a tak vůbec! Tuhle středu mě čekalo ale ještě něco dalšího. Jela jsem se podívat na Vinohrady, jela jsem se dozvědět, co se bude s mým manželem dít. 

Ráno nás vyzvedla švagrová s přítelem a čekaly nás necelé dvě hodinky jízdy. V Praze bylo nepříjemně mrazivo. Na řadu jsme šli brzy, doktorka si ho zavolala hned. Nekonečně dlouho trvalo, než si opsala lékařské zprávy ze všech ordinací, které jsme v uplynulých dvou týdnech navštívili. Nervózně jsme na sebe koukali a báli se. Jeden víc než druhý. 

Poté na nás neskutečně rychle vybalila naprosto všechno. První fáze nemoci se nepotvrdila, postoupil už do druhé, nemocné uzliny jsou i na hrudi, v podpaží, na obou stranách bránice... Nicméně 4 fáze chemoterapie by mohly náš "problém" řešit. Nejdříve dostane slabší kombinaci léků (ABVD) a po dvou měsících půjde na kontrolní PET (CT), které zjistí, zda se něco děje. Pokud by se nedělo nic, přistoupí se na drsnější skvadru léků. Na chemoterapie budeme dojíždět každé dva týdny. Každý týden mezi tím bude docházet do děčínské nemocnice na krev, kvůli kontrole.

Pak mu bylo sděleno pár omezení, které se týkají jídla (ne plísňové sýry, ovoce bez slupky, ořechy atd.), nějaké informace ohledně cestovního příkazu, nemocenské... Odvážila jsem se přímo zeptat na děti. "Ne, nepřichází v úvahu. Plod by mohl být zdegenerovaný. Nedoporučuje se to ještě dva roky po úspěšné léčbě. Ale můžete využít zamražené spermie." Uf, tak to byla teda sprška. Celé roky si říkáš, že počkáš, až na to miminko budeš připravený/á, a když už opravdu jsi a chceš to z celého srdce, tak ti to COSI prostě zakáže...

Na vzpamatování jsme moc prostoru neměli. Dostali jsme předpisy na tři léky, pro které jsme si měli dojít do lékárny, a za chvíli jsme se měli vrátit, protože měla začít první chemoterapie. 

Sama chemoterapie byla hodně zvláštní. Šli jsme do větší místnosti, kde po obvodu bylo sedm polohovatelných křesel. S námi tam byli asi tři pacienti, nicméně během necelých čtyř hodin, které jsme tam strávili, se místnost zaplnila a obsazenstvo se různě střídalo. Ostatní měli na své kapačky speciální pumpy, můj manžel měl ale kapačky běžně zavěšené. Co nás ale zarazilo, to byl věk spolupacientů v místnosti. Všichni se totiž pohybovali kolem 70 let. A mezi nimi můj manžel. Najednou vypadal jako malý kluk, který se ocitl někde, kde vlastně vůbec nemá být. 

Ujala se nás sestra, která byla velmi příjemná, rozesmátá, lidská, taková typická žena z lidu. Vysvětlila, že ho čekají čtyři kapačky (kombinace léků ABVD), z nichž každá kape trošku jinou dobu. Jedna byla svítivě červená. K té nám řekla, že je to jen obarvené a že potom bude červeně čurat. Hrozně mě zajímalo, proč to tedy obarvují, ale nezeptala jsem se. U poslední zase řekla, že ta kape nejdéle a může se při ní cítit nepříjemně. 

Celou dobu jsem tam u něj seděla na mini štokrlátku, které bylo extrémně nepříjemné. Držela jsem ho za ruku a dělali jsme si ze všeho srandu. Prostě tam měl toho svého blázna, který se prostě chová nejvíc lidsky. Nejsem prostě taková, že bych na něj házela Daniela Nekonečného ("Všechno bude nadpozemské, super, čakaraka, brzy se uzdravíš, za chvíli budeš skotačit...."), nebo ho za živa oplakávala a litovala, jak těžký osud ho postihl. Prostě mám někdy strach, někdy extra vlnu pozitivismu, někdy prohlásím něco ve smyslu, že ty hajzly z něho prostě vymlátím, a většinu času jsem prostě stejná. Usmívající se, blbinky dělající, praštěná a hlavně jeho. Nevím, jestli tohle je to, co by psychologové vyhodnotili jako nejvíce přínosné, ale já na něm vidím, že tohle přesně ode mě potřebuje a věřím v to, že když si tam s ním každých čtrnáct dní budu nenávratně poškozovat záda, tak nebude myslet na to, jak je to nefér, že mezi tyhle staré pacienty (kteří v průběhu kapaček sedí s hlavou svěšenou, že máte každou chvíli obavu, zda ještě vnímají) prostě nepatří. A také, že se každých čtrnáct dní tam se mnou bude smát stejně tak, jako se smál při té první. 

Závěrem? Po chemoterapii se cítil trošku unavený, byl maličko "opožděný", ale bylo mu dobře. Následující dny mu bylo naprosto fajn, a dokonce prohlásil, že se cítí lépe a konečně se vyspal celou noc bez toho, aby se několikrát probouzel a měnil propocené tričko. Držte nám palce!