Dobré zprávy aneb jak je vlastně přijmout?

7. únor byl pro nás velmi důležitý den. Byla to naše poslední cesta do vinohradské nemocnice před radioterapií. Musím upřímně říct, že jsme nepočítali s tím, že by mohly být špatné zprávy. Když už PET v prosinci dopadl téměř skvěle, čekali jsme, že teď to prostě bude na jedničku. Ale přeci jen nějaký červíček v hlavě hlodá. Takovéto CO KDYBY už asi z hlavy nikdy nedostaneme. I tohle nádor s lidskou myslí udělá. Tak nějak se neustále bojíme vidět něco moc růžově.

Nejdřív jsme šli do budovy K, kde je centrální odběrové místo, a tam mu odebrali 8 ampulek krve. Byla prapodivně černá. Čtyři si nechali a čtyři jsme nesli k doktorce na hematologii. 

Kolem půl desáté šel na řadu. Chtěl, abych šla dovnitř s ním. To je vždycky veselá akce. Byla jsem s ním vevnitř při první návštěvě a po PETU, který byl po dvou cyklech léčby. Ordinace je opravdu maličká a ve čtyřech lidech (on, já, doktorka a sestřička) jsme se tam vtipně tísnili. A to nemluvím o tom, že se každou chvíli otevřely dveře a vcházely a vycházely sestry, které nosily složky jiných pacientů. Takže jsem i teď byla nalepená na umyvadle a zpracovávala to, co lékařka říkala.

Zprávy byly opravdu pozitivní. Lékařská zpráva hlásila "významnou až úplnou velikostní a úplnou metabolickou regresi iniciálně postižených cervikálních, supraklavikulárních, mediastiálních i hilových uzlin". Což je přeci super, ne?! :) Efekt léčby je tedy úžasný. Měli jsme radost. Dostali jsme ještě nějaké info ohledně dalšího postupu. Teď čekáme na zprávy z Protonového centra. Na kontrolní PET by měl jít manžel po 3 měsících od ukončení radioterapie (předběžný plán je na 28. 6.) a další kontrola na Vinohradech je předběžně odhadnutá na 18. 7. Bohužel mu zůstaly prášky na játra kvůli zhoršeným výsledkům. A jsou bohužel až "do odvolání", což může být ještě hodně dlouhá doba. Alkohol je tedy stále tabu. Ostatní omezení co se týče imunity a stravování ale už nemusí tak striktně dodržovat.

Vyšli jsme z ordinace a čekali jsme ještě na vytisknutí žádanky na PET, který nás čeká téměř za pět měsíců. Manželova maminka a sestřička se nás hned ptaly, jak to dopadlo a my sdělovali dobré zprávy. Sestřičky reakce byla úžasná. Byla veselá, vysmátá a směrem k nám lehce nechápající: "Tak buďte veselí, to je přeci super!" A to je právě ten kámen úrazu. My jsme byli šťastní, ale nějak už jsme se asi odnaučili projevovat radost. Možná ze strachu, že budeme šťastní a přijde opět nějaká facka. Možná proto, že ještě přeci jen není konec a jsme teprve v půlce a čekají nás ještě "ozářky". Necháváme si rezervu na ten úplný závěr. Na chvíli, kdy budeme mít od doktorů na nějakou dobu pokoj. Takže, duho, ještě vydrž!

Kupodivu jsme se tedy setkali s nepochopením z více stran. Manželova babička chtěla slavit ve velkém a otevřely jsme lahev šampaňského. Moc jsem pít nechtěla, protože mě druhý den čekala práce, ale přeci jen jsem podlehla její dobré slavící náladě a dala jsem si (nutno dodat, že to opravdu nebyl dobrý nápad, další den v práci byl pěkně náročný!). 

Manželův tatínek zase vůbec nebral na vědomí, že to ještě není konec. Všem svým kamarádům hlásil, že je to za námi, že je Péťa zdravý a že je nutno oslavovat. A od kamarádů tatínka jsme také obdrželi telefonické gratulace, které přinesly jen spoustu rozčarovaných pocitů. Inu, je těžké cítit se jako vítěz, když je etapa závodu ještě před vámi. Je těžké se cítit jako vítěz, když hrozba recidivy dýchá na záda. Snad po radioterapii ten pocit vítězství přijde!